2.7.2004
To, že čert nikdy nespí jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit u odjezdu. Ten čert se jmenoval blokové čistění ulic na Vinohradech. Takže standardní odjezdové místo zabraly osobní vozy lidí, kteří se snažili zmateně zaparkovat v ulicích. Každopádně vše se v dobré obrátilo a my jsme tak mohli lehce po deváté zamávat tatínkům a maminkám na pozdrav. V předtuše dopravní krize, která schvátila Prahu den před naším odjezdem do Ledče, jsme vyrazili směrem ku dálnici D1. Překvapivě to jelo, takže jsme se cca kolem jedenácté ocitli v táboře.
Obratem jsme shlédli novinky, jako třeba nové molo (je fakticky fajnové) a začali se zabydlovat. Po drobných peripetijních výměnách v dívčích družstvech už ale vše bylo tak jak má být.
Po obědě se lehce zatáhlo a měli jsme tu první déšť. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. V podvečer jsme se sešli na nástupu, kde jsme se mimo jiné dozvěděli, kde jsou hranice tábora, v kolik se vstává a že na záchodě musíme splachovat. K večeři bylo zeleninové rizoto, které bylo velmi dobré. Pak už jen osobní volno následované přípravou na večerku a večerkou samotnou.
3.7.2004
První noc strávená v Ledči má v sobě vždycky něco tajemného. Nevíte konkrétně co, ale prostě to cítíte. Celý den jsme vesele sportovali a užívali si vodních radovánek. Počasí nám téměř celý den přálo, pouze čtvrté zaměstnání jsme museli lehce improvizovat, protože se nám tady přehnala taková menší přeprška. Ale zvládli jsme ji.
Při večerním nástupu nám hlavní vedoucí neopomněl připomenout, že o poledním klidu má být klid a že kdo má ještě nějaké dobrůtky od maminky (řízky, chleba se salámem, apod.), že je má urychleně vyhodit, neboť v okamžiku, kdy je objeví zdravotníci při bodování, bude zle. No a pak začala ta správná mela.
Za zvuku fanfár přicházejí dvorní alchymisté, vědci, badatelé, učenci a páni profesoři, kteří pracují a bádají ve službách Rudolfa II. My jako alchymističtí tovaryši jsme byli přizváni, abychom jim v jejich bádaní pomáhali. Mysleli jsme si, že je to vše, ale to jsme se docela mýlili. Náhle se totiž rozezněla císařská fanfára a objevil se Rudolf II. v celé své vážnosti. Usedl na trůn; všichni ztichli a napjatě očekávali, co bude dál.
Rudolf II. nám vysvětlil, že se snaží objevit elixír života a že mu v tom máme pomoci. Budeme putovat po českých městech, ve kterých budeme navštěvovat významné i méně významné alchymisty té doby. S jejich pomocí se budeme snažit získat co nejvíce ingrediencí do elixíru života. Fotografie alchymistů a Rudolfa II. najdete zde.
Po večeři jsme se všichni vrhli do víru diskotance, který jsme si do sytosti užili. Někteří předváděli barvité kreace a nakonec dorazila i Tina Turner s doprovodem.
4.7.2004
To, že v neděli se vstává v 8:00 je taková tradice, která se ani letos neruší. V uvedenou hodinu jsme se tedy vyvalili ze svých pelíšků, vyčistit tlamičky a hned na snídani. Poté začala první část naší celotáborové hry. Na jejím začátku jsme zjistili, že nás alchymisté rozdělili do jednotlivých badatelských skupin.
První zastávkou byl Pelhřimov, kde jsme navštívili dílnu alchymisty Kronika. Z uvedených písmen jsme mu pomáhali skládat slova pro jeho bádání. Odměnou za to nám byla zkumavka s dosud neznámým roztokem. Dle sdělení alchymisty jej namíchal jeho učitel, alchymista Stylus, který ale později za záhadných okolností zmizel a do dnešního dne není znám jeho osud.
Dvě vítězná družstva (Kasiopea a Leonardo) se později utkali v hádání obrázku. Zjistili, že se jedná o Křivoklát, na kterém byl v době Rudolfa II. uvězněn magistr Kelly. Vyhrálo družstvo Leonardo, které tedy navíc získalo bonus.
Po obědě (vynikající rajská) jsme opětovně sportovali. Nejmenší holčičky si dali mimo jiné pálkovanou, která jim v celku i šla. Martinu pronásledují na každém jejím kroku, takže jim pracovně říkáme klíšťata.
Pokud se týká počasí – je krásně. Dneska nám ani nepršelo; na druhou stranu ale ani nepražilo sluníčko, takže bylo akorát. Jediným úrazem dnešního dne byla nehoda pramice – stará dáma prostě nevydržela nápor jedničky (nejstarších kluků), takže se nám trošku rozpadla. Věřím, že se nám ji podaří zase dát dohromady.
Jinak nám pište jak o závod, emaily fungují. Komunikace nevázne. Potěší každý i ten sebemenší pozdrav.
Pac a pusu bez rámusu.
5.7.2004
Dnešní den nás Rudolf nepotřeboval. Prostě a jednoduše jsme na své přesunové trase mezi Pelhřimovem a dalším městem měli den času, který jsme strávili sportem. Sportovalo se po celém táboře, takže se můžete podívat, jak nám to šlo.
V rámci tábornických dovedností jsme opět začali stavět stan. Sice se to možná někomu může zdát zbytečné, na druhou stranu umět si postavit stan je užitečná věc. Jako první se stavění ujali nejmenší svišti a nutno říci, že se jim to podařilo perfektně. Máte tak jedinečnou šanci vidět celou sedmičku pohromadě a navíc ve stanu.
Když jsme u těch svišťů – i holčičky se dnes činily. Sice nechápu, jak mohla malá Hanička Maštovská neustále skákat a vylézat z a do vody (celkem asi 20x), důležité ale je, že ji všechny ostatní svištice napodobovaly. Takže si Sváťa připadal jak plavčík někde na plovárně, protože je neustále tahal z vody na molo. Martina a Julie vše jistili na druhém molu, takže o holčiny bylo dobře postaráno. Pardon – Julie později jistila z vody, kam se dobrovolně odebrala poté, co se chvíli houpala na molu. Osobně – já bych do té vody fakticky nevlezl, byl jsem tou dobou zrovna na kanoích, a ta voda byla fakt studená. Ale těm holčinám se to prostě líbilo.
Pokud se týká naší táborové nástěnky, začíná se nám docela vydatně plnit. Zásluhu na tom mají i Julčiny holky, které vybarvily perfektní medvídky. Jeden dokonce i voněl, protože autorka použila voňavé fixy. Pokusím se nástěnku vyfotit a dát ji na web.
Další věcí je zdravotní stav – marodka stále zeje prázdnotou, což je jenom dobře. Pokud se týká počasí, to nás dnes při třetím zaměstnání docela trápilo, protože chvilku bylo nádherně a pak najednou přišla přeháňka. Taková ta rychlá. Ale zvládli jsme to.
Večer na nástupu nám vedoucí rozdali stojánky na zkumavky s roztokem. Mají celkem 9 děr, jsem zvědav, co se na nás ještě chystá. Taktéž jsme byli poučeni, že se roztoku ve zkumavkách nemáme dotýkat ani ho pít či s ním jinak pracovat. Docela by mě zajímalo, co je v tom namícháno. Zkumavky a stojánky opatrují nejstarší kluci, doufám, že to nikde nerozbijou nebo nerozlejou, protože v tom okamžiku bychom byli z celé hry vyřazeni.
6.7.2004
Ráno jsme se probudili do pěkného slejváku. Vůbec se nám nechtělo z vyhřátých spacáků, nakonec jsme ale museli ven, neboť snídaně čekala. Překvapivě ani po snídani se počasí neumoudřilo, takže někteří si zalezli do spacáků a četli si, jiní zůstali v jídelně, kde se hrála hádací soutěž na téma – uhodni písničku nebo film z kterého písnička je. Pomalu také začínáme kreslit kroniku.
Lehce před obědem se počasí umoudřilo a my jsme tak mohli přistoupit k další části celotáborové hry. V našem putování jsme se dostali až do Brna, které je obléháno Turky. Místní konšelé si již nevědí rady, a proto poprosí alchymisty o spolupráci. Ti se snaží dopravit poselství k Rudolfovi II., aby k obléhanému Brnu vyslal na pomoc armádu. Vše samozřejmě dobře dopadlo, Turci své obléhání vzdali a vděční konšelé naším alchymistům na oplátku v knihovnách vyhledali, a poté i uvařili, další ingredienci do elixíru života. Alchymisté tak mají již druhou zkumavku.
Při předávání poselství jsme si užili spoustu legrandy a nutno říct, že trasa ve formě opičí dráhy nám dala docela zabrat. Na první pohled totiž vypadal velmi jednoduše, ale kdo si ji potom fyzicky vyzkoušel, musel uznat, že to bylo docela těžké. Nést na lžíci pink-pongový míček vypadá sice hrozně jednouše, ale když s ním máte jít po lavičce, je to hned o fous zajímavější. Také kotoul plavmo byl docela náročný. Musím se příští rok více zaměřit na tělocvik. Každopádně z téhle povedené taškařice vznikla spousta zajímavých fotek.
Pomalu začínám fotit i smíšená družstva – dneska tu máme první várku.
Rudolf II., který nás s poselstvím na svém dvoře přijímal byl evidentně v dobrém rozmaru.
Pramice, která povolila pod naší statnou jedničkou je již opravena, takže jezdíme vesele dál.
Dneska na nástupu bylo pěkně veselo. Vedoucí i zdravotníci nás neustále nabádali, abychom si dali prostěradla, jenže znáte to – komu by se chtělo. Ovšem „zdravotnické komando“ Jana a Skalpel neváhalo a hříšníky si napsalo. Tenhle seznam se velmi rychle dostal až k hlavasovi, který si nás pak na nástupu pěkně vychutnal. Já vím, že bylo v seznamu, ale já jsem na něj prostě zapomněl. Takže maminko, tatínku – jestli jsem ho nechal doma na posteli, či kde vůbec – pošlete mi ho. A klidně přibalte i ty holinky, co jsem si nechtěl vzít.
Pokud se týká jídla – dneska byl ke svačině vynikající perník do kterého kuchaři dali i celá lísková jádra, což bylo moc mňam. Zítra má být k obědu kuřecí řízek na přírodno se zeleninou a opékaným bramborem. Už se mi sbíhají sliny.
Jinak pište co to dá, protože všichni máme díky čtyřem dnům volna dopisový deficit a vlídné slovo a pěkný pohled či email z domova potěší.
7.7.2004
Dneska bylo hezky už od časného rána. Sotva jsme otevřeli oči, už na nás pražilo sluníčko. Dnes měl Rudolf II. trochu pauzu, protože jsme se celý den věnovali čistě sportu. Přesouváme se dále na Moravu, jsem docela zvědavý kam.
Dnešní sportování si užili všichni, měli jsme jak hry na hřištích, tak na vodě. K obědu byl guláš s houskovým knedlíkem, což bylo něco pro mě. Myslím, že po návratu z tábora budu o nějaké to kilo těžší.
Jinak táborem se rychlostí koenzymu Q10 šíří zpráva, že večer bude bojovka. Jsem zvědavý jestli je to pravda. Tyhle fámy a fámičky už vedoucí nějaký ten pátek používají a přiznám se, že vždycky zaberou. Může mi někdo vysvětlit, kde se v těhlech lidičkách bere tolik energie? Nejenže neustále vymýšlejí program a zábavu pro nás, ale oni k tomu ještě dělají vtípky mezi sebou. Letos si například všichni pořídili noční košile a lá Křeček v noční košile a ráno tak zcela bez problémů poznáte vedoucího.
Jinak máme i nový druh zaměstnání. Ke standardnímu fotbalu, kajaku, volejbalu, přehazované, softbalu, apod. přibylo ještě aerobní cvičení s hudbou. Je to novinka, kterou si dnes poprvé vyzkoušeli kluci z jedničky, tj. nejstaršího oddílu. V pastelových tričkách jim to moc slušelo. Tančili na hudbu k disneyovce – My všichni z Kačerova. Smáli jsme se, až jsme se za břicho popadali. Myslím, že ten smích mě brzy přejde. Bude to v okamžiku, kdy dojde řada na naše družstvo.
Večer na nástupu vyzvala jednička vedoucí k fotbalu. Vedoucí je vyklepli 7:5, což se dalo očekávat. Každopádně se hrálo podle zásad fair-play, takže diváci shlédli zajímavé utkání.
8.7.2004
Den začínal prostě tak nějak idylicky. Prostě perfektně. Perfektně je dobrý slovo. Hodí se k tomuhle táboru. Dneska ho budu používat. Někdo říká ty vole, já budu říkat perfektně. Sluníčko pálilo jako včera, perfektní sportovní program na perfektním táboře v perfektní Ledči. Prostě nic, co by se dalo perfektnímu táboru vytknout. Dopoledne nějaké to perfektní sportování, mimo jiné i úžasný fotbálek mezi 3. a 8. družstvem (já vím, že tam má být perfektní, ale znáte to – všeho s mírou. Nebo s Mírou? :o) Sluníčko hřálo jak o závod, prostě perfektní idylka.
K obědu perfektní gulášovka – ostatně jsme na perfektním táboře – následována vynikajícím kuřecím na paprice s těstovinami. O poledním klidu jsme vyvalili svoje bříška na deky před stan a na louku; nachytat trochu toho bronzu. A pak se nám ten perfektní den začal kazit. Ačkoliv to z počátku vypadalo na perfektní den o kterém se zpívá v jednom hitu „just a perfect day, drink Sungria in the bar“ a nám prostě chyběla jen ta Sangrie, začali se objevovat zprávy o tom, že odpoledne má být orkán a přívalové deště a já nevím, jaké všechny možné fujtajbly.
Vzhledem k tomu, že jsme perfektní tábor a jsme perfektně vybavení – hodili jsme očko na internet a zjistili, že hysterie není planá a že naše haute couture je vážně ohrožena. Ovšem to neznáte naše perfektní vedoucí. Jejich dokonale perfektní plán funguje za všech parametrů, takže jsme si přivázali stany ( ty jediné nejsou 100% perfektní) a čekali až se ten neperfektní hnus přižene. Přihnal. Byl perfektně hnusnej. Voda všude, vítr všude, perfektní vedoucí všude. Škody – žádné. Újmy – téměř žádné (používám záměrně výraz téměř – jedna ze starších dívek viděla na cestě žabičku a dostala hrozný záchvat – asi si myslela, že si pro ní jde její vysněný princ – že by se Sámer převtělil do žabičky a vyrazil do Ledče? Pardon – do perfektní Ledče). Ale máme to za sebou. Už neprší, nefouká, nehřmí, prostě je to pryč. A to je fajn.
Za ten perfektní dnešek jsme stihli i atletiku a nějaké ty oddílové fotky. Už jsme tady skoro týden a máme pocit, že je to jen pár perfektních hodin, co jsme vyskákali z autobusu.
Jinak vím, že mám lehký deficit v záležitosti perfektní nástěnky, ale dneska se mi do toho fakticky nechtělo. Věřím, že to pochopíte. Mám totiž perfektní prázdniny.
Jo úplně jsem zapomněl na jednu věc. Rozmohl se nám tu takový nešvar, a to sice dlouhé vlasy. Takže jsme ostříhali jednoho z vedoucích – Milana.
A propos v dnešním perfektní den došlo i na aerobní cvičení s hudbou. Dnes si ho dalo 3. družstvo, měli super nástup, úžasné kostýmy a perfektní show. A někteří i paruky. Zítra se chystá 5. družstvo – Filipovi kluci. Dle informací z kuloárů se chystají vysoko nastavenou laťku překonat.
No tak to by bylo pro dnešek asi tak všechno. Mějte se perfektně.
Ještě jedna věc – když vás Svatopluk žádal o to, abyste nám neposílali žádné soubory, myslel to vážně. 1 MB soubor se s připojením 12 kB (průměrná rychlost, kterou na táboře máme) stahuje docela dlouho. A výsledek? Např. fotografie dvou křečků v akváriu. Pardon, ale tohle se dá poslat i klasickou poštou.
9.7.2004
Ráno jsme se probudili do nechutně hnusnýho lijavce, který vypadal, že bude až do konce prázdnin. Nebyl. Mezitím jsme stihli ještě takový ty vychytávky jako hudební mix v jídelně, kde jsme si zasoutěžili v poslouchání jednotlivých ukázek songů. Soutěžili jsme po smíšených družstvech, ale výsledky se nezapočítávaly do celotáborové hry. Po smíšených družstvech jsme soutěžili proto, aby byly síly vyrovnané.
V průběhu oběda se najednou krásně vyčasilo a nám se tak v předtuše fajného odpoledne zvedla nálada o 100%. Po poledním klidu, který jsme věnovali vydatnému odpočinku, jsme se sešli k celotáborové hře. Naše alchymistické skupiny doputovaly až do Vrbna pod Pradědem, kde narazily na Viléma z Rožmberka, který zde uskutečňoval jeden ze svých nápadů. Jistý alchymista mu totiž poradil, že když zasadí večer do země dukát, pronese kouzelné zaklínadlo a zalije dukát zvláštní směsí, dukáty se mu do rána rozmnoží. Vilém tento pokus uskutečnil, ale alchymista jej v noci předběhl a všechny dukáty vyhrabal. Tak tohle jsme si dali tak trochu obrazně. V našem podání se jednalo o běh po hřišti s nošením ringo kroužku, míče na volejbal a následného zalití vodou. To vše samozřejmě dvakrát – dukátů jsme chtěli hodně. Výsledky se už tentokráte do celotáborovky započítávají.
Po večerce se na chodbě před vedoucovskou klubovnou začaly dít divné věci. Vedoucí si stále o něčem šuškali, což byla předtucha toho, že se něco chystá. Chystalo. Noční bojovka. Tentokráte se týkala pouze stanových dětí. Chodili jsme po smíšených oddílech za jídelnu, kde nás přivítal průvodce, který neopomněl připomenout, že v době Rudollfa II. v zemích Českých pracovali i astrologové. Jedním z nich byl i Jan Kepler. A v jeho stopách jsme se dnešní noci vydali. Naším úkolem bylo projít vyznačenou trasou a zapamatovat si jednotlivá znamení zvěrokruhu, tak jak šly za sebou. Trasa byla docela náročná – do kopečka, z kopečka, osvětlená více i méně. K tomu občas nějaký ten vedoucí, co si na nás počíhal, a pak nezapomněl udělat baf. Což ovšem neměl dělat, protože v tom okamžiku polovina z nás zapomněla to znamení, které si měla pamatovat. Každopádně bojovku absolvovali všichni, kteří se na ni dostavili. Výsledky by měli být známy zítra, vedoucí to ještě musí vyhodnotit.
Jinak opět přikládám pár fotografií, které jsem za dnešní den pořídil. Je tam i jedna, kterou jsem dlouho sliboval – fotka nástěnky. Je sice taková trochu ořízlá, ale na druhou stranu stačí k tomu, abyste si udělali představu jak máme krásnou nástěnku.
I dnes došlo na aerobní cvičení, a to konkrétně družstva číslo 5 – Filipových kluků. Filip se tentokrát ujal funkce kouče a předcvičovatele, takže kluci jeli jako o závod. Kvalita aerobních cviků se neustále zlepšuje, jsem zvědav, s čím přijde oddíl 2 (Milanovi kluci), který bude aerobit zítra.
10.7.2004
Dopoledne jsme strávili sportem, neboť jsme si chtěli vynahradit předchozí nesportovní den. Po obědě jsme měli celotáborovou hru. Tentokrát jsme se dostali do Jičína, kde jsme navštívili alchymistu Jiřího Melantricha z Aventinu. Ten mimo jiné vymyslel mnoho nových typů písma a o tom byla i naše dnešní hra. Část z nás v lese objevila speciální šifrovací klíč, kterým rozluštila tajné nápisy, které jsme potom museli předvést zbylým členům naší alchymistické skupiny. Po večerce jsme se uložili ke spánku, který ale pro nejmenší pokojové děti netrval dlouho. Vedoucí jim totiž v záležitosti noční hry nezůstali nic dlužni. Nejmenší děti se totiž velké noční bojovky nezúčastňují a místo toho se pro ně připravuje tzv. pohádka. Děti tak chodili táborem a hádali jednotlivé pohádkové postavy. A výběr byl doopravdy pestrý – Shrek, Fiona, zamilovaná dračice i létající oslík; Jája a Pája; Simpsonovi; Arabela; Pat a Mat; Tři veteráni a mnoho dalších. Na konci pohádky píďata podstoupila stezku odvahy, kdy se na konci cesty, kterou museli jít, podepsali a obtiskli svůj palec na papír. Chcete se podívat jak vypadá pohádka v Ledči?
Samozřejmě i dnes bylo aerobní cvičení s hudbou, takže se na družstvo číslo 2 podívejte. Moc jim to s těmi trenkami na hlavě slušelo. Doufám, že byly čisté :o)
11.7.2004
Dnešní den se nesl ve znamení sportu. Nejdříve jsme samozřejmě vstali, vyčistili si chrup a umyli svá líčka a pak rovnou na vánočku s kakaem. Tyhle neděle jsou totiž na táboře sváteční, takže budíček byl v 8:00 a ke snídani byla vánočka a kakao.
No a pak se už sportovalo. Vedoucí nás rozdělili do celkem 6 kategorií (3 klučičí a 3 holčičí) a sportovali jsme seč nám síly stačily. Disciplín bylo celkem šest (opičí dráha, běh, sed lehy, hod, skoky do dálky, hod medicinbalem). Výsledky se v současné době zpracovávají, v dohledné době (viz. níže) je určitě zveřejníme. Nyní alespoň pár momentek z atletiky.
Po obědě jsme si dali Ledečský triatlon. Startovali jsme po smíšených družstvech. Na vodě na nás čekali kánoe, pramice, kajaky a rafty. Všechna plavidla jsme museli obsadit a hurá k bojce. Tu jsme objeli, pak zpátky na molo, rychle vystoupit, sundat vestičky, vrátit pádla a úprkem do lesa. Následoval běh okolo tábora po vyznačené trase, pak zakleknout a střelba. Výsledky zveřejníme později, fotografie zveřejňujeme již nyní. Aerobní cvičení se dnes nekonalo, družstvo č. 4 si jej v zápalu sportu nestihlo nacvičit.
Zítra se chystáme na puťák, věřím, že nám počasí bude přát a že se budeme mít fajn. Většina z nás se tradičně podívá na Lomy. O tom jak jsme si vedli se tak dozvíte až ve středu ráno, tou dobou naleznete na webu také výsledky atletiky a Ledečského triatlonu.
12. – 13.7.2004
Pondělní ráno v táboře vypadalo, že přichází stěhování národů. Všichni něco rvali do krosen, balili spacáky a karimatky. Dokonce i malé děti si chystali své chlebníčky. Důvod byl jen jeden – puťák. Slovo, které někomu nahání hrůzu, někdo se na něj naopak celou dobu těší. Všechny stanové oddíly měli stejný cíl – LOMY. Některé oddíly to vzali přes Melechov, až do Světlý, pak hezky Radostovice či Závodkovice a hurá do Lomu. Některé volili cestu přes Stvořidla, Smrčnou a Světlou. Jiní (jako např. Milan) na to šli obráceně – na puťák jeli vlakem, z puťáku šli pěšky. Každopádně letos bylo doopravdy ee počasí. Dokládá to i fakt, že některé oddíly se vrátili ještě v noci – přesněji v 5.15 zpátky do tábora, protože jako na potvoru, začalo v místě jejich výskytu vydatně pršet. Jiné měli více štěstí a puťák si užili včetně spaní v lese. Tak už to ale chodí. Počasí se prostě poručit nedá. Samozřejmě i k nám dorazili zprávy o tom, že v neděli má být 31°C, ale my to druhému turnusu přejeme. :o)
Pokud se týká slíbené atletiky – kompletní výsledky najdete zde. Přeji příjemné počtení.
Výsledky Ledečského triatlonu jsou zde a jsou o něco méně obsáhlé než atletika :o) Započítávají se do celotáborovky.
Jinak dnes jsme měli aerobní cvičení s hudbou v podání 4. družstva a dále nejmenších holčiček – 13. a 14. družstvo. Zítra se na nás chystá družstvo 9. A propo viděl jsem to co jsem vidět neměl – nácvik nejstarších děvčat. Vypadalo to bombově, myslím, že se máme na co těšit. Hlavas asi ví, proč je nechává na poslední den.
Tábor se nám velmi rychle přehoupl do druhé poloviny, takže se máme na co těšit. Ještě nás čeká vyhodnocení všech soutěží včetně celotáborovky, bodování úklidu (mimochodem – děvčata jsou občas větší „nepořádnice“ než kluci), apod.
Zítra máme další pokračování celotáborovky. Jsem zvědavý co se na nás chystá. Prý to bude na vodě. Vzhledem k tomu, že Svatopluk a praktikanti dnes celé odpoledne cosi kutili ve sporťáku, mám pocit, že to bude nějaká „totální békovina.
14.7.2004
Celý dnešní den byl sportovní. Dopoledne jsme si ho užívali po oddílech klasických, odpoledne v oddílech smíšených. Ve smíšených oddílech jsme se tak zúčastnili další části naší celotáborové hry. Dorazili jsme do Litoměřic, kde jsme navštívili dílnu alchymisty Prachuse. Bohužel zrovna v době naše odchodu se mu jeho pokus se střelným prachem nepovedl a my jsme se tak museli rychle přesunout na druhou stranu řeky, neboť v části, kde jsme se právě nacházeli vypukl požár.
Samozřejmě to nebylo zase tak jednoduché jak to na první pohled vypadá. Museli jsme k tomu totiž použít ponton sestavený z pneumatik. Kdo na tom nikdy nestál, neuvěří, jak je to vratký. Každopádně jsme to absolvovali všichni a všichni úspěšně. Dokonce byli i jedinci (zejména menšího vzrůstu), kteří se vůbec nenamočili. Taktik bylo hned několik – někteří na to šli s rozběhem, někteří volili skok co to dá, někdo se rozvážně plazil. Švanda to ale byla obrovská.
Večer bylo aerobní cvičení 9. družstva, holky v trikotech byly velmi šikovné a jejich vystoupení bylo pěkné. Zítra nás čeká vystoupení nejmenších kluků a 10. družstva.
Od osmi jsme měli táborovou diskotéku, na které jsme si zařádili do sytosti. Bylo to takové milé ukončení dnešního dne.
Milanovi se podařilo sestříhat krátké video z vodní hry.
15.7.2004
Ranní houbový déšť nám na optimismu rozhodně nepřidal. Každopádně hned dopolední hra nám vrátila krev do žil. Měli jsme tu totiž část, kdy jsme museli vymyslet pro Rudolfa II. nový vynález a současně k tomu nacvičit patřičnou scénku. Tyhle soutěže patří na táboře vždycky k těm oblíbenějším, protože si můžeme dělat co chceme. Někteří volili klasickou výpravu, jiní se nebáli experimentu. Měli jsme zde elixír mládí, věcné světlo, návrh na teletransport v případě, že by se Rudolf II. ocitl v nebezpečí a mnoho dalších vynálezů.
Odpoledne se vyjasnilo a my jsme si tak mohli dopřát člunkový běh, tzv. stíhačku. Princip je jednoduchý – dvě družstva startují naráz, běhají kolem hřiště, předávají si štafetový kolík a které doběhne první, je vítěz. Takhle to jde dál, dokud nemáte absolutního vítěze.
Večer jsme na nástupu obdivovali aerobní cvičení družstva č. 10 a současně nejmenších chlapeckých oddílů – 6 a 7. Uznejte sami, že nejmenší kluci jsou fakt suproví.
16.7.2004
Dopolední sportování mělo být předtuchou toho, že na nás Milan zase něco chystá. Jeho orieňtáky se na táboře pomalu stávají legendou. Taky že jo. Polední klid rázně ukončilo hlásání, že se máme dostavit k ohništi v pevné obuvi po smíšených družstvech. Učinili jsme tak v domnění, že budeme chvíli běhat po táboře a že to bude všechno. Hm, tak prdlačky. Naběhli jsme na vlak, hezky do Smrčný a tam nás vypouštěli po smíšených družstvech. Běhali jsme po lese jak blázni, sbírali písmenka a pak jsme z toho v táboře dělali slova.
Večer jsme se podívali na aerobní cvičení 11. a 12. družstva.
Při nástupu nás Rudolf II. vyzval, abychom si přinesli zkumavky se svými roztoky, které jsme smíchali. Rudolf II. nám dal poslední zkumavku, kterou jsme získali při poslední hře – orieňtáku. Pouze jednomu družstvu se roztok zbarvil do oranžova. Byla to Kasiopea.
Přesně o půlnoci nás vedoucí probudili, resp. Rudolf II., který si nás žádal a všichni jsme se odebrali na fotbalové hřiště, kde jsme viděli Golema. Normálně velkého Golema. Rudolf II. vyzval družstvo Kasiopea, kterému podal šém. Ten potom družstvo pokropilo elixírem života a vložilo do Golémova čela. Všichni čekali co se stane. Je elixír života funkční? Byl. Golem začal dýmat, pak se mu rozsvítili oči.
Nyní informace k příjezdu:
Příjezd z tábora je v neděli 18.7.2004 cca mezi 13:00 – 13:30, a to na stejné místo, ze kterého jsme odjížděli (Sokol Vinohrady, Polská 1, Praha 2). Prosíme, neparkujte své vozy před Sokolem, bráníte tak příjezdu autobusů.
Dále prosíme rodiče, kteří budou v neděli vyzvedávat své děti v areálu tábora, aby tak činili mezi 9:00 a 10:00.
17.7.2004
Nedá mi to a ještě se musím lehce vrátit ke včerejšímu Golemovi. Teda po loňském Houžvičkovi jsme si všichni mysleli, že tím to všechno končí. Hm, tak to tudle nudle. Kam ty vedoucí na ty nápady chodí. Postavit Golema, tak aby ožil. Hlavně by mě zajímalo, kdy ho stavěli. Neříkejte mi, že ho stavěli po nocích. To by jsme si všimli. Na druhou stranu ho tam mohli mít schovanýho, ale kde. Šmejdili jsme na táboře všude, takže bychom ho určitě objevili. No, každopádně je skvělej. Ještě teď jsem nervés, když si vzpomenu, jak tam ty vedoucí stáli s pochodněmi, jen tak lehce nasvíceno, pak malá Nikola, která mu dala šém do čela, no prostě to nemělo chybu.
Jinak dnešní den se nesl ve znamení miniturnaje. Je to taková „tradice“, která se nám tu poslední léta rozmáhá. Jsme smíchaný po klucích a holkách dohromady a to podle věku. Nejmenší píďata si dávali vybíjenou a pálkovanou, střední věk si užíval přehazovanou a fotbal, no a ty nejstarší jeli ve volejbalu a freesbee. Freesbee je vůbec fajnová věcička. Z počátku to vypadalo, že nás to vůbec nebude bavit, jenže ono to má docela zajímavý pravidla, takže jsme si to v průběhu tábora hodili všichni a nutno říci, že nás to docela i chytlo. Ačkoliv do nevypadá, tak se u toho člověk dost naběhá a hlavně vyblbne. Něco jako squash. Taky to vypadá jako pohoda, ale když se do toho opřete, máte pocit, že v tom necháte plíce. No, prostě se to musí hrát srdcem.
Po miniturnaji jsme se běželi zchladit do Sázavy, vydatně nám k tomu pomohli i duše z předchozích dní, které nám vedoucí půjčili. Zablbnout si na duši od traktoru – no uznejte sami, kdo by odolal.
Ještě jsem úplně zapomněl na aerobní cvičení. Družstvo nejstarších dívek bylo takovou třešničkou na dortu. Nutno říct, že své aerobní cvičení pojaly současně jako show pro diváky, takže jsme si užili i Růžového pantera. Bylo to skvělé.
No a pak už přišlo to, do čeho se nám většinou moc nechce. A to sice balení. Já nevím proč těch 14 dní vždycky tak rychle uteče. Proč mi to takhle neutíká i ve škole, ale vždycky jenom v Ledči. No nic, prostě to jednou přijít muselo. Takže jsme se všichni hezky sešli v jídelně, kde bylo královské dělení. Rozdělovali se totiž ceny a to za všechno možné i nemožné. Úklid pokojů a stanů, miniturnaj, celotáborová hra, nejsympatičtější táborník a tábornice a prostě spousta věcí. Pak už jen závěrečná diskotéka, která byla tentokráte docela dlouhá, ale znáte to – poslední večer v Ledči je vždycky trochu jiný.
18.7.2004
Poslední táborový den i když vlastně půl den je vždycky ve znamení hektiky. Ráno jsme samozřejmě lehce zaspali, no prostě místo v půl osmý služba zabimbala budíček až v 8:05, což se na první pohled zdá jako nepodstatná půl hodinka, jenže v konečným součtu se to pozná. Takže jsme naklusali na poslední hygienu, poslední snídani a pak už jen dobalovat a uklízet. Tradičně jsme po oddílech nafasovali kus tábora a hurá na papírky. Pak už jen neustálé pochody s košema k popelnicím, které se docela vydatně plnili.
A už je to tady. Přijíždí první bus, za ním druhý, třetí, čtvrtý. Vylézají z něj účastníci druhého turnusu. Vypadají trochu nešťastně. Nechápu je; hned bych to s nimi měnil. Nezbytná předávačka tábora, kdy vedoucí předávají stany, pokoje a vůbec táborové vybavení. Najednou zjišťuju, že se do mýho stanu cpe nějaký malý hošík, takže ho slušně vyhazuju, protože v naší uličce vedoucí ještě nebyli, takže není předáno. Krom toho si chci ještě naposledy užít tu žlutou plachtu pod kterou jsem trávil 14 dní. Bratr sokol si taky užije. Pak už jen pro balíček a rychle do autobusu. A jeje, zase jedeme s Luďkem, to zase bude – nejezte, nepijte, nevstávejte, neběhejte, nemluvte, nezpívejte. Se divím, že nezavedl pokyn nedýchejte. Ale řidič Luděk je prostě takový táborový kolorit. Jezdí s námi pravidelně, a tak jsme si na něj už zvykli.
Ačkoli vedoucí na webu nabádali rodiče, aby neparkovali před Sokolem, bylo to prd platné, aut je tam jak někde na bazaru. Autobusáci se snaží zaparkovat kde se dá, do toho se tam zmateně motá řidič Superbu, který si přijel vyzvednout svojí dceru, prostě lidi – buďte trochu ohleduplní. Takže doufám, že se příští rok polepšíte. Všichni našli své tatínky, maminky, babičky, dědečky i psíky, takže domů, do vany, do pračky, do postele. Hujeři, díky za letošních super 14 dní prázdnin.
25.7.2004
Letos záměrně s týdenním odstupem sedím u počítače s cílem zhodnotit letošní tábor Ledeč 2004. On si totiž člověk má občas něco nechat projít hlavou (nemám tím na mysli zrovna 9 mm kulku) a s odstupem času se mu všechno může zdát trochu jiné. Musím se vám k něčemu přiznat. Ani po tom týdnu to není jiné. Jestliže jsem se vloni rozplýval nad nejstaršími oddíly (jak klučičími tak holčičími), musím to letos udělat zase. Prostě z těch kluků a holek něco bude. Mám radost, že jsem měl tu čest poznat na táboře 26 mladých lidiček, kteří s námi hráli tu hru. Hru, která se jmenuje tábor; hru, kterou si všichni vybrali dobrovolně; hru při které respektovali naše pravidla. Děkuju všem těm Bárám, Katkám, Lenkám, Luciím, Janám, Vaškům, Jirkům, Tadeášům, Vojtům, Matoušům, Davidům a prostě všem, že i díky nim byla letošní LEDEČ fajnově perfektní.
Můj dík patří samozřejmě i všem ostatním, kteří s námi v Ledči byli. Ačkoli počáteční slzičky u některých vypadaly docela hrozivě, nakonec jsme vše zvládli a tábor ve zdraví dovedli do zdárného konce.
Mě osobně bylo ouzko jen jednou, a to tehdy když jsem měl řešit vzniklý „problém“. Ten se jmenoval „nejsem z Prahy“. Na náš tábor jezdí i mimopražské děti a přiznám se zcela bez mučení, že nikdy s tím problém nebyl. Co čert nechtěl, letos ano. Nakonec se ale ukázalo, že vše je trošku jinak a já si tak odechl, že naše děti (omlouvám se všem rodičům, ale na těch 14 dní jsou všechny děti naše) nemají tyhle předsudky.
Letošní tábor byl v pořadí druhým, který jsme pořádali pod hlavičkou občanského sdružení AZ HUJER. Když jsme v roce 2002 sdružení zakládali, trochu jsme se báli toho, jak to naše okolí přijme. Lidé nemají moc rádi změny. Tuhle změnu ale vzali. Svědčí o tom i těch 155 dětí, které jsme měli už v polovině dubna. Ukazuje to, že jsme se dali na správnou cestu. Když jsem před cca 7 lety vyslechl rozhovor dvou matek, kdy jedna argumentovala tím, že na dobrý tábor musíte dítě přihlásit už v polovině února, protože pak už nemáte šanci, říkal jsem si, „co to ta ženská plácá“. Letos jsem to pochopil. Jsme dobrý tábor. Možná se to někomu zdá jako vychloubání, já se ale pochlubit nebojím. Svědčí o tom emaily, které dostáváme (a to jak na táboře, tak po táboře), svědčí o tom telefonáty a SMS. Potvrdila to i grantová kontrola z MČ Praha 5, která se na nás přijela podívat. V době, kdy některé tábory krachují, některé se potýkají s přísnými hygienickými předpisy – my jedeme dál.
Letošní Ledeč se nám nevyvedla pouze v jedné věci, a to sice v počasí. Neříkám, že bylo vysloveně hnusně, na druhou stranu o trochu víc toho sluníčka by taky neuškodilo. Myslím si však, že děti to ani moc nepocítili, protože táborový program byl připraven i na tyto eventuality. Je pravdou, že počasí zhatilo některým oddílům jejich puťák, ovšem i brzký ranní návrat má své kouzlo.
V záležitostech zdravotních jsme si letos vedli v celku obstojně (krom kotníku vedoucí Julie), takže marodky zely většinu času prázdnotou, což je taky dobře. Když už jsme u toho zdraví, letos se nám dámy hygieničky vyhnuly. Nevím, co se stalo, ale prostě letos nepřijely. Ne, že by u nás hygiena nebyla, ale přijeli udělat pouze rozbory vody. A my jsme se, jak na potvoru, letos chtěli pochlubit novými termosy. No tak snad za rok :o)
Na závěr bych chtěl ještě jednou poděkovat všem rodičům, kteří vyslyšeli naše prosby a věnovali nám do táborových soutěží věcné ceny. I díky nim jsme mohli podělit všechny táborové vítěze i ostatní táborníky.
