29. 6. 2002

První den na táboře. Po odjezdu od Sokola Vinohrady, který se neobešel bez slziček, jsme dorazili do tábora. Ačkoliv to ráno ještě nevypadalo, počasí nám přálo. Rozdělili jsme se do oddílů, zjistili jsme, kde jsou záchody a další důležité objekty (hlavně jídelna :o). Někteří vybalovali, jiní se vydali na seznámení s okolím. Oběd – tradiční – v podání našeho tábora je to guláš s chlebem. Pak jsme zjistili, že Sázava je letos asi čistá. Objevila se tu labuť. Normálně faktická labuť. Bílá, dlouhý krk, červený zobák. Původně byly tři, ale byl ten guláš, takže už zbyla jenom jedna. Po obědě byl polední klid, pak jsme pokračovali ve vybalování tábora. Nejstarší kluci, v čele s vedoucím Tomášem, vyzkoušeli náš nový závodní kajak a nutno říci, že se cvakli téměř všichni. Slovo téměř používám záměrně, jediný kdo „nastoupil a vystoupil“ suchý byl Petr Horník alias Horňas. Je to určitě tím, že ho dlouhá léta trénoval náš „zkušený vodák“ Svatopluk. Málem jsem se zapomněl zmínit, že tu máme letos novinku. Není to nová provozovna Mc Donald´s, ani velkoplošná obrazovka pro sledování fotbalových „mačů“, nýbrž pravé a nefalšované indiánské týpý. Večer byl nástup, kde nás hlavní vedoucí (pro letošek je to krásná a roztomilá Eva Šachová) seznámila s pravidly tábora (překvapivě jsme jí neukecali, že budíček by mohl být až v 9:00). Při nástupu začalo samozřejmě pršet, což vcelku jasně předpověděl nejmladší účastník tábora Dominik, který se těšně před tím, než začalo krápat, vydal směr sprchy v domnění, že jsou to záchody. K večeři byly zapékané těstoviny, mám takové podezření, že Milan kopíruje loňský jídelní lístek. Jestli letos bude koprová omáčka s bramborem, tak mu to (z)vrátím. Osobní volno, příprava na večerku, večerka – standardní rituály, které nás čekají den co den. První den končí, byl to první den, který je vždycky jenom jednou. Myslím, že to tady bude perfektní stejně jako vloni.

30. 6. 2002

Neděle je neděle a v neděli se nedělá. To jsme si původně mysleli všichni. Jenže pak Eva řekla, že se musí dodržovat denní režim, takže jsme vstávali v 7:30. Ranní rozcvička byla pro některé z nás překvapením na které nebyli zvyklí. Na druhou stranu někteří vedoucí mírně polevili ze svých nároků. Takže 3. družstvo neběhá do kopce k vojákům jako vloni, pouze lehce vyklusává ke srubu, kde se provádí lehký strečink. Včera se celý den sportovalo, protože jsme tu byli první den a musíme se seznámit se všemi sporty. K obědu bylo filé s bramborem. Odpoledne šli na vodu nejmladší kluci. Objevili dvě zajímavé věci. Tou první je vydra, která si to vesele štrádovala vodou a vůbec jí nevadilo, že píďata nasedají do lodí, vesele u toho vřeští a kynklají se ze strany na stranu. Prostě tam chvilku šlapala vodu, zjistila co se děje a pak zmizela. Je to jenom další důkaz toho, že Sázava je čistší než před léty. Druhá věc byla důležitější než celá vydra. Kluci vylovili zprávu, kterou poslal před léty námořník Karel z Tetřeví hory, a to Královně sedmimoří. Tím začala naše celotáborová hra. Celý tábor se rozdělil na posádky lodí, a to sice posádky smíšené. Jsou mezi nimi jak staří ostřílení námořníci, tak mladí plavčíci a plavčice. Nutno říci, že každá posádka má svou loď a na ní základní výbavu. Do zítřejšího dne musíme vymyslet pokřik, kterým se budeme „v moři soutěžení“ projevovat. Vedoucí měli slušivé námořnické oblečky (pruhované trička, kraťasy, čepice a u některých nechyběla ani nutná námořnická fajfka). Večer jsme šli spát docela utahaní, protože toho na nás bylo za celý den docela hodně. K večeři byla čočka s vejcem, která mi moc nejede, na druhou stranu máme druhé večeře, takže jsem se v klidu dojedl. Málem bych zapomněl – zmiňoval jsem se o týpý. Dnes v něm bude spát první posádka lodi – Queen Elisabeth. Samozřejmě za zdatného dozoru nehrající kapitánky Kristýny.

1. 7. 2002

První pracovní den na táboře. Budíček, rozcvička, snídaně – již zažité rituály, které se pomalu stávají součástí našich tábornických dní. Dopoledne i odpoledne se sportovalo, a to tak, že zdatně. Myslím, že už teď umíme docela dost věcí. Máme tu první klíšťata, které Míla (zdravotník) bravurně vyndává. Některá klíšťata se ho bojí tak, že se raději ani nezakousnou a raději v ordinaci vypadnou. Je jim to ale stejně houby platné, protože my o nich víme a nemilosrdně je likvidujeme. Nejžádanějším sprejem v táboře se tak stává Off. K obědu byla bramborová polévka a znojemská omáčka s rýží. Ještě se musím vrátit ke spaní v týpý. Všichni přečkali noc ve zdraví, ráno zvesela vyskotačili ze svých spacáků a přidali se ke svým družstvům. Netušil jsem, že se do našeho malého týpka vejde 15 lidí. Vešlo. A ještě měli pohodlí. Večer při nástupu jsme měli první část celotáborové hry. Malý kvíz ve kterém jsme zužitkovali znalosti nabité v minulých dvou dnech, a to sice v tábornických dovednostech. Myslím, že teď už budeme všichni vědět jak najít sever a jak se zorientovat na noční obloze. K večeři byla krupicová kaše a překvapivě nebyla ani tříbarevná jako vloni. V závěru nástupu nás Eva potěšila – dneska máme první diskotéku. V tom okamžiku se táborem začala vanout vůně gelů a laků na vlasy, voňavek a kolínských. Každý chtěl být šik, cool a in. Na začátku diskotéky předvedli všichni vedoucí svůj námořnický taneček a nutno říci, že byl hezký a rytmický. Vlnili jsme se až dlouho do noci, doufám, že zítra ráno vstaneme. Mám pocit, že nám Eva asi nesleví z budíčku a vedoucí z rozcvičky :o)

2. 7. 2002

Doopravdy jsem se nemýlil. Budíček byl ráno v 7:30, pak následovala rozcvička. Eva ani vedoucí nám neslevili a ráno probíhalo jako ta rána předešlá. Jedinou výjimkou bylo to, že ráno nás budila hezky svižná muzika, protože Martinovi se podařilo spájet nějaký kus drátu v aparatuře, takže začal fungovat „venkovní rozhlas“. Dopoledne se sportovalo, konec konců jsme přeci jenom na sportovním táboře. Po obědě (koprová omáčka – pozor byla s KNEDLÍKEM) jsme měli polední klid. Úderem půl třetí jsme se sešli po smíšených družstvech na hřišti a čekala nás první část celotáborové hry, a to sice taková malá klasická Kimovka. Proběhli jsme lesem, kde se na stromech nacházely různé obrázky. Celkem jich bylo 30. Měřil se nám čas. Po doběhnutí do cíle jsme dostali tužku a papír a měli 2 minuty na to, abychom napsali co nejvíce věcí, které jsme viděli. Po skončení Kimovky se nám nebe trochu zakabonilo a začalo mírně mrholit. Nám to ale nevadilo, takže jsme klidně pokračovali ve sportu. Oproti minulým létům zde máme několik sportovních novinek. Zmíním petanque, střelbu ze vzduchovky a z luku. Střelba ze vzduchovky nám všem jde docela dobře, zkoušíme střílet z leže i ze stoje. Po večeři (bavorská sekaná s bramborem) začalo pršet trochu víc, což nám ale nevadilo, protože jsme si zalezli po klubovnách, kde jsme hráli různé hry. Některým se do kluboven nechtělo, a tak zůstali raději na čerstvém vzduchu, kde hráli ping pong. Večerka byla opět v rytmu „místních amplionů“, takže se nám hezky usínalo. Začínám přemýšlet o tom, kdy bude bojovka. Jsem docela zvědavý v jakém tempu jí letos vedoucí vymysleli. Proslýchá se, že bude drsnější než vloni. I dnes se chystá jedno ze smíšených družstev do týpka. Bude to posádka lodi Victoria. Večer také dorazila naše zdravotnice Jana, která se právě vrátila z Chorvatska, kde pracovala s handicapovanými dětmi. Jana je hrozně hodná a sympatická mladá slečna; doufám, že se jí tu s námi bude líbit.

3. 7. 2002

Dnešní ráno začalo poněkud jinak než jsme byli zvyklí. Začalo klasicky budíčkem, jenom místo rozcvičky jsme se sešli po smíšených družstvech na hřišti, kde jsme dostali kousek barevné stužky s tím, že v lese okolo tábora se na této stužce nachází zlatá šiška, kterou musíme do stanoveného časového limitu 15 minut najít. Povím vám, byla do docela fuška. Ale zvládli jsme to. Po snídani jsme klasicky sportovali. To jsme ovšem netušili, co nás teprve čeká. Ke konci poledního klidu se náhle táborem začalo ozývat týtýtátý, tátýtýtá, apod. Ti zkušenější poznali, že se jedná o morseovku a začali okamžitě s dešifrováním, ti méně chápaví se optali svého nehrajícího kapitána. Celotáborová hra tak dostává nový rozměr – žádné oznamování, že od do budeme celotáborově soutěžit. Prostě moment překvapení. Po nástupu jsme dostali opět takový malý kvíz, který se nám počítá do hry. K večeři bylo rizoto a bylo moc dobré. Po večeři hráli nejstarší kluci s vedoucími fotbal a je na místě konstatovat, že naši vedoucí jsou doopravdy sportovci tělem i duší. Skóre 8:3 ve prospěch vedoucích hovoří zcela jasně. Nejlepší hráčkou byla určitě Martina, která bojovala jako lvice. Poražení pánové z nejstaršího družstva tak museli dobrovolně naskákat do Sázavy. Když už jsme u těch soutěží, včera probíhal zápas v nohejbale mezi jedničkou (nejstarší kluci) a vedoucími. Vedoucí vyhráli a výhru si doopravdy vychutnali. A to do slova a do písmene. Nejstarší kluci je totiž při obědě museli obsluhovat, tzn., že prostřeli stůl, dali na něj cedulku reservé a nosili na stůl. Byla to docela legrace u které jsme se pobavili všichni. Jednička se totiž jen tak nevzdala a poté co doservírovala moučník a kávu, přeložila vedoucím účet. Dnes tu byli pánové ze sousedního tábora (Řízení Letového Provozu) domluvit přátelské utkání ve fotbale, takže uvidíme jak se vše vyvrbí. Jestli budou hrát jako vloni, tak máme výhru v kapse. K večeru začalo pomalu foukat, pak se rozfoukalo trochu víc a než jsme se nadáli, měli jsme tu bouřku jak z instruktážní videokazety. Rychle přivázat stany, igelity na stany a rychle dovnitř. Zvládli jsme to v pohodě. Tak to je asi tak pro dnešek to nejdůležitější.

4. 7. 2002

Ráno nás trochu zaskočilo, a to sice svým počasím. Celou noc totiž pršelo a k ránu se prostě matka příroda rozhodla, že to tak nechá po celé dopoledne. Dopolední část celotáborové hry se tak přesunula na neurčito, a tak jsme měli náhradní program. Menší družstva se sešli v klubovně, kde si vesele zazpívali, a tak se jim podařilo přivolat zpátky sluníčko; ti starší se vydali do jídelny, kde si užili takový malý hudební kvíz. Martin jim vždy pustil několik prvních taktů z určité písničky a hádal se interpret a název. Vyhráli po zásluze ti nejlepší, kteří si odnesli věcnou cenu (každý dostal kazetu či CD). Po obědě (kulajda a buchtičky se šodo) se nebe řádně vyjasnilo a celý tábor se tak mohl vydat do lesa na dříví. Chystali jsme totiž táborák. Všichni nosili klacky, větve i klády, takže kluci z prvního i druhého družstva měli co dělat, aby vše dokázali zpracovat. Nakonec se jim to podařilo a my jsme v 20:00 zažehli oheň. Všichni jsme se zvesela usadili kolem a zpívali až do 22:30. Pak následovala klasická večerka. Odcházíme všichni spát v domnění, že dnes v noci bude bojovka, protože po táboráku již několik let následuje noční hra. Uvidíme v noci.

5. 7. 2002

Vzhledem k tomu, že včera byl táborák, měli jsme dneska privilegium. Budíček byl až v 8:00, a to jenom díky tomu, že včera byl táborák. Vůbec to nevypadalo, že den před tím pršelo, a tak se mohla realizovat část celotáborové hry – Dřevorubec. Všichni jsme se sešli na hřišti, kde jsme si vyslechli úvod. Posádky dopluli na ostrov a jak už to tak bývá, musí se ubytovat. Tzn. postavit si chýši, dům, baráček, hnízdečko lásky, zkrátka a dobře říkejte tomu jak chcete. Chaloupka měla splňovat několik kritérií – museli jsme se tam všichni vejít, každý domeček musel mít svůj symbol a jak jsme se později dozvěděli – do obydlí nesmělo zatékat. Rozprchli jsme se po smíšených družstvech po okolí tábora, každý oddíl vybaven sekerou, pilou, provazem nebo sítí (každé družstvo si vylosovalo jednu z propriet). Celé dvě zaměstnání jsme kutali, čutali, sekali, ťali a obkládali dřevem a bambusem. Pak se domorodci vydali na obhlídku a jak už to tak bývá nastalo překvapení. Každá posádka se musela schovat do své chýše a v tom okamžiku jeden z domorodců vzal kbelík s vodou a na chýši ho vylil. Ukázalo se, že na ostrov přišla bouře a že ne všichni jsme jí přežili v suchu. Tak už to prostě v bouřkách chodí. Po obědě jsme měli druhou hru, a to stopařku. Po smíšených družstvech jsme došli k bráně, kde všem v družstvu, kromě jednoho, zavázali oči a museli jsme se vydat společně za ruce na tajné místo (věděl ho pouze vedoucí týmu). Zde jsme dostali další část indicie do naší celotáborové hry. Bylo docela zajímavé pozorovat jak se jednotlivá družstva zhostili svých úkolů. Vyhráli po zásluze ti nejlepší – výsledky zde. Po večerce vedoucí nachystali pro nejmenší děti pohádku. Jak to funguje? Malé děti chodí po táboře a vedoucí jim převádějí ukázky z pohádek a večerníčků. Děti musí uhádnout o jakou ukázku se jedná. Namátkou vybírám také evergreeny jako např. Mach a Šebestová, Perníková chaloupka, Jak pejsek a kočička vařili dort, Žofka v ZOO, Jája a Pája, Příběhy včelích medvídků, ….. Všechny děti pohádky uhodli a dostali po zásluze sladkou odměnu. Škoda, že už nejsem malý, taky bych mohl dostat bonbony.

6. 7. 2002

Na každém táboře má být atletika. Ani náš tábor není výjimkou. Vzhledem k tomu, že tábor s námi absolvuje několik zasloužilých a protřelých učitelů a učitelek tělocviku, atletika byla letos v celku velmi náročná. Hod (granátem, kriketovým míčkem – jak říká Markétka N. – kroketovým míčkem), skok do dálky, běh.  Po obědě jsme si dali takový štafetový běh na malém oválu, kdy jsme se každé smíšené družstvo potýkali cca 3 minuty se štafetovým kolíkem na hřišti. Zapojeni byli i nejmenší členové jednotlivých posádek, kteří se za vydatného fandění celého tábora pouštěli do boje s časem i horkem. Při večerním nástupu nám Evička oznámila, že dnes se chystá diskotéka, což jsme kvitovali radostným pokřikem. Do týpý se dnes chystá posádka lodi Albatros, a to pod vedením statného „ošetřovatele“ Tomáše. Na počátku diskotéky jsme oficiálně oznámili výsledky atletiky a poté jsme se vrhli do víru tance pod vedením zkušeného „DJ Martyho“. Nejstarší šli spát až téměř po půlnoci. To bude zase ranní vstávání :o) I když Ewik nám slíbil, že rozcvička nebude, protože zítra je neděle.

7. 7. 2002

Eva splnila své slovo, což mělo v konečném výsledku dva důsledky. Za prvé – budíček byl až v 8:00; za druhé – nebyla rozcvička – HURÁ. Mezitím co všichni čekali ke snídani tradiční nedělní kakao a vánočku (tradice, která je zde na táboře tak nějak s nedělní snídaní spjata), Milan překvapil a byl chleba s pomazánkou, resp. pro nekonzumenty pomazánek byla k dispozici marmeláda. Dopoledne jsme si všichni hezky zasportovali a po vydatném obědě (typicky nedělní kuře s bramborem a zelným salátem) jsme se odebrali do svých pelíšků užít si nedělní siestu. Po „poledňáku“ začala další část celotáborové hry, a to sice rybář. Jednotlivé posádky přestali být suchozemskými krysami a vrhli se do našeho ledečského zálivu. Každý tým se odebral na lodě a jela se taková „provizorní“ štafeta. Jedno plavidlo dopádlovalo k nafouknutému míčku, který „proklálo“ kopím. Poté se vrátilo zpět a předalo kopí další posádce. Při nástupu nám Eva oznámila, že se zítra koná puťák. Předpověď počasí na zítra je v celku optimistická. Všechna družstva (tentokrát nesmíšená) se odeberou na lomy, kde se rozprostřou po okolí. Zítra tedy deník psát nebudu, napíšu až v úterý v noci. O to víc bude zážitků. Vím o tom, že existují vychytávky jako WAP, notebook, infraport a Juice, ale jsme přeci jenom obyčejný tábor a tyhle věci nám tak nějak zůstávají vzdáleny.

8. –  9. 7. 2002

Milý deníčku. Tak jsme zpátky z puťáku. Situaci budu popisovat tak jak průběžně nastávala. Ráno po snídani jsme se všichni vydali za jídelnu, kde jsme nafasovali hamu papu (hlavně Tomovu oblíbenou rýži, Martinovo bravčové v konzervě a Majku pro Emilku), vše zapakovali do svých baťohů a vyrazili. Nějak se to letos sešlo, že se celý tábor vydal na Lomy. Termínem „Lomy“ myslím část lesa, který se rozkládá mezi Lipnicí, Dolním Městem a Radostovicemi. Je zde spousta starých vytěžených lomů v kterých se dá koupat. Některé oddíly zvolili pohodlnější cestu, tzn. vlakem do Mrzkovic a pak pešky, některé na to šli trochu jinak a vyrazili směrem do Ledče, pak hezky na vlak a hurá až do Světlé a pak pěšky. Naši caparti volili cestu nejmenšího zla, a to sice z Vilémovic až do Světlé vlakem. Pak tu máme ale i extrémy, jako jsou družstva č. 2 a 3, které se pod vedením vedoucích Martina a Svatopluka (za zdatného dozoru prákoše Tondy) vydali pěšky po zelené, a to sice z tábora směrem k hájovně a pak na Melechov. Když Milan tvrdil, že je to takový „malý kopeček s mírným stoupáním, který má 709 m nadmořskou výšku“, mělo mi být jasné, že kecá. Byl to krpál jako prase, málem jsme tam vypustili duši. Na druhou stranu nutno podotknouti, že nám to docela zocelilo chůzi, chytli jsme ten správný rytmus a zbytek „pochodu“ se tak pro nás stal brnkačkou. Po svačině na Melechově jsme pokračovali směrem na Dolní Město, kde jsme se měli potkat s holkama, které tam šli s Emilkou. Slovo dalo slovo, cca ve 14:30 jsme se tam všichni sešli a jupí do našeho nového lomu. Lom by se dal popsat krátce. Zn. Ideál. Dvě ohniště, koupání s molem (mělo i schůdky), spaní v lesíku, který byl hnedka vedle. Prostě pohoda. Samozřejmě jsme jako první otestovali vodu (taky jsme byli pěkně zpocení), pak do lesa na dřevo, ke studánce pro vodu a začalo se vařit. Hlavním kuchařským receptem se stala paní improvizace, takže vznikali kombinace jako rýže s kečupem a Eidamem. Nikdy bych tomu nevěřil, ale doopravdy se to dá jíst. Ti masověji založení si hezky užívali bravčové konzervy s chlebem. Taky vynikající kombinace. Ti co měli stále hlad si pak opekli buřty. Noc byla ještě mladá, a tak jsme se sešli u ohně a začali mlátit do kytary a předstírat zpěv. Docela se nám to dařilo. Tu a tam to Svatopluk proložil hororem (dobrý byl ten s jezdcem formule, kterému se na skle jeho monopostu objevovali zprávy od jeho otce – mrtvého závodníka). Abychom měli i nějaký pohyb, přichystal Milan takovou hru, kdy jsme po cestě běhali se svíčkami a ten komu se sfoukla musel běžet od začátku. Úderem jedné hodiny ranní jsme už ale všichni byli ve svých spacácích a vesele chrupali. Probuzení bylo více než nádherné. Sluníčko nás hezky šimralo do tváří, takže jsme se vyvalili ze spacáků a úprkem k ohništi, abychom si uvařili polévku a čaj. Pak jsme zapakovali celý lom, hezky jsme po sobě uklidili a vydali se na jednu velkou koupačku. Velká koupačka je lom s jeřábem (ještě před dvěma léty tam na kraji stál starý vyřazený jeřáb, kterým se tahalo kamení z lomu), který je docela velký a hlavně je tam spousta místa, kde se dá opalovat. A samozřejmě jsou tam i místa, kde se dají docela dobře skákat šipky. Dvě hodiny cachtání, pak usušit a vydat se směrem Světlá nad Sázavou. Dvou hodinový rozchod byl jistou kompenzací za naše „cestovní útrapy“ minulých dní, takže jsme si jej užili. Pak rychle na vlak. Jak už to tak samozřejmě bývá, sešel se nás u vlaku celý tábor, takže jsem se chvilku bál, jestli se tam všichni vejdeme. Vešli. Pak už jen po indiánce do tábora, milovníci koupání si ještě dali pár temp v Sázavě a pak hurá do sprchy. Večeře byla spíše v lehčím tempu (párek s bramborovou kaší). Večerka byla klasicky, docela se těším na svojí postel. Doufám, že zítra bude normální program. Stále spekulujeme nad tím, kdy bude bojovka. Mám pocit, že vedoucí na nás chystají nějakou lumpárnu, protože se tváří jako egyptská Sfinga a nechtějí pustit ani chlup informací.

10. 7. 2002

Dobrý den přeji všem čtenářům našeho deníku. Co se dnes událo? Den nabíral zkraje klasické obrátky, takže jsme se vzbudili v 7:30, rozcvička, hygiena, snídaně. Dopolední zaměstnání, která se nesla spíše ve sportovním duchu. Klasické záležitosti jako volejbal, fotbal, střelba, softbal, kajaky a pramice vystřídal pouze tu a tam někdo z vedoucích, a to v okamžiku kdy vzal hadici a začal kropit celý tábor. Vzhledem k tomu jaké máme počasí – docela vydatná horka – nám to ani nevadilo a někteří dokonce nabíhali na hadici dobrovolně. Po poledním klidu jsme se všichni shromáždili na hřišti, kde nám ve smíšených družstvech Tomáš vysvětlil další část celotáborové hry. Teď mi tak napadá, že asi uděláme odkaz na zkratky a slengy našeho tábora, protože vypisovat pojem celotáborová hra, když se dá použít formulace ceteh… Ve smíšených družstvech jsme vyráželi na trať, a to sice v intervalech 20 minut. Ti z nás, kteří čekali na svou „startovací chvíli“ si mezitím užívali do sytosti radovánek v Sázavě. Poté co jsme vyběhli (vybaveni papírem, buzolou a propiskou) z tábora a běhali po jeho okolí jsme dorazili k šamanovi. Velký šaman v podání našeho Boba byl úžasný. Modrý hábit, tvář pomalovaná barvami, klobouk s ptačí výzdobou. Zde jsme museli jednoho ze členů posádky pomazat barvami, aby jej vůbec šaman přijal. Šaman je osoba úlisná, která se dá velmi dobře podplatit. Několika námořníkům se to již v minulosti podařilo, a tak posádky museli uhádnout jakých národností zmínění plavci byli. Hádalo se pomocí mincí jednotlivých států, které měl šaman u sebe. Leckterý numismatik by zaplesal, neboť mince ze států jako je Izrael, Chorvatsko, Švédsko, apod. se pohromadě každý den nevidí. Hru samozřejmě absolvovala všechna družstva, takže jsme se tu k večeři hezky všichni sešli pomalováni barvičkami jako kdybychom proběhli válečnou vřavou mezi Siouxy a Apači. Po večeři se hrál fotbálek mezi nejstaršími kluky a vedoucími. Hoši z jedničky se již trochu poučili, neboť se o nic nevsázeli. Jak se později ukázalo, asi věděli proč. Prohráli docela vysoko. V průběhu večera volali lidičky z Hydro-meterologického ústavu, že se k nám žene pěkná bouřka ve smyslu přívalových dešťů, krup a podobných fujtajblů, takže jsme překontrolovali přivázané stany a šli si klidně lehnout. Kolem půl desáté se přihnala bouřka a asi půl hodiny pršelo. Nic víc se zatím na poli srážek neděje. Asi se tak vyplňuje známé rosničkářské pořekadlo – přeháňky místy. Nějak mi to připomíná popěvek – Nebude-li pršet, nezmoknem. V průběhu dne udělali zdravotníci takovou malou razii ve stanech, zda-li někdo náhodou ještě nesyslí v baťohu jídlo z puťáku. Rekordmanem se stal Tomáš Hadrava, který měl schovaný celý jeden bochník chleba. Shodou okolností si moc dobře pamatuju, že když byla včera na puťáku sháňka po chlebu, tak Tomáš vyndal jenom jednu šišku. Když se ho dneska ptali, proč neřekl, že má dvě, tak odvětil něco v tom smyslu, že Svatopluk (vedoucí) mu řekl, že má vyndat chleba; nikoliv oba chleby. V okamžiku, kdy dopisuji tyto řádky se sem asi valí nějaké solidní buřina, protože se tu ozývají hromy a blesky jako o závod. Nám to ale nevadí, stany máme přivázané.

11. 7. 2002

Tak je to tady. Dneska byla bojovka. Ještě teď se klepu. Vezmu to tedy hezky po pořádku. Dopoledne bylo klasické zaměstnání, tzn. že jsme sportovali. Po obědě byla další část cetehu. Posádky lodí jsou již na ostrově a jak to tak bývá dostali hlad. Takže si museli něco ulovit. Odtud vzešel příznačný název pro disciplínu, a to sice Lovec. Lovilo se různě – střílelo se ze vzduchovky, z luku, házelo se na cíl šiškami, trefovali jsme se na koš případně se snažili prohodit freesbee okénky naší strážní budky. Po večeři (vepřové maso na paprice, těstoviny) jsme dostali osobní volno, takže jsme začali už pomalinku balit. Šli jsme klasicky spát a více méně jsme byli smířeni s tím, že bojovka už letos asi nebude. Opak byl pravdou. Cca v 23:15 nás začali vedoucí budit, a my jsme tak mohli po smíšených družstvech vyrazit na trať. Začátek byl klasický jako vloni – museli jsme přejet na pramici Sázavu, pak hezky k viaduktu, odtamtud k pomníku Panenky Marie, hezky po horizontu až ke kapličce. Zde seděla Martina jako strážkyně ohně a my jsme museli zapálit oheň (nerozdělávali jsme žádné vatry, pouze jsme zapalovali svíčku). Pak rovnou z kopce ke trati, následoval most. U mostu „strašil“ Cháron s Danou a musím říct, že jsem se docela zdatně vylekal. Opět jsme se vydali do kopce, tentokrát k nemocnici, potom přes zrušený vojenský tábor a hezky zpátky do našeho tábora. Rychle do pelíšku a spát. Když si to tak rekapituluji, ušli jsme dobré 3 km. Vedoucí nás celou dobu vesele strašili, což nám zas tak veselé nepřipadalo. Když si takhle hezky jdete lesem a najednou vám za zády něco řachne a k tomu na vás vyběhne zamaskovaný Martin, máte dost. Případně když vám přímo před očima cvakne blesk od foťáku. Drsnější byla „atrakce“ u vojáků, kdy jsme najednou slyšeli zvuk startujícího motoru, k tomu se rožnula dálková světla a auto se pomalu začalo rozjíždět. Docela šokové situace. Každopádně bojovku jsme zvládli všichni ve zdraví a v pohodě. No úplně v pohodě to nebylo. Jednoho z nejmenších chlapečků rozbolelo bříško, takže ho nakonec vedoucí vzali k sobě a zbytek absolvoval s nimi. Ale důležité je jedno – bojovka byla.

12. 7. 2002

V podstatě dnes v noci skončila bojovka, což v konečném důsledku znamenalo, že dnes byl posunutý budíček na 8:00. Snídaně se nám taky posunula a abychom mohli v klidu dospat, tak jsme měli první zaměstnání odpočinek na lůžku. Na rozdíl od poledního klidu jsme jej doopravdy všichni využili. Hezky jsme si schrupli a mohli nastoupit na druhé zaměstnání, které bylo už klasicky sportovní. Po obědě a poledním klidu začala závěrečná hra cetehu. Všechna smíšená družstva vyběhla najednou vybavena mapou do které jim Julie průběžně zakreslovala stanoviště. Ti, kteří byli v jednotlivých hrách úspěšnější, měli stanovišť málo, takže se moc nenaběhali, naopak ti, co jim to v cetehu moc nešlo, měli zakreslených stanovišť více, takže běhali hodně. Celkem bylo na stanovištích 7 domorodců, kteří jednotlivým posádkám vydali indicii (podle toho jak kdo běhal). Z těchto indicií jsme pak složili zprávu, kde bylo napsáno, kam si máme přijít vyzvednou mapu v které je zakreslen poklad. Nejrychleji to zvládla posádka lodi Poseidon. Večer (bylo to cca v 21:45) jsme se sešli u ohniště, kde se objevil velký domorodec, který vyzval výherní posádku k vykopání pokladu. Poseidon se odebral za pingpongárnu, kde za mohutných rachejtlí a ohňostroje vykopal bednu s pokladem. Ten odnesl královně Sedmimoří, která každého z námořníků, který se zúčastnil klání odměnila penízkem a povýšila jej do kapitánského stavu. Blíží se nám konec. Za dva dny odjíždíme. Zítra to bude už takový balící den, budeme uklízet a pakovat věci. Večer bude diskotéka. Letos to uteklo hrozně rychle. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo skoro pořád. Pranostika o Medardovi a 40 dnech tak dostává docela povážlivě na frak. Ceteh byl zajímavý, hezky jsme si to užili a naučili jsme se pracovat v týmu. Bude se mi stýskat, ale za rok pojedu určitě znova.

13. 7. 2002

Poslední „fungující“ den na našem táboře. Už ranní rozcvička byla taková zvláštní. Byla naše poslední, takže jsme cvičili doopravdy poctivě, abychom našim vedoucím udělali radost. Dokonce jsem dneska ani neodflákl dřepy a dělal jsem je přesně tak, jak se dělat mají. Dnešní den byl jinak takový oddechový. Dopoledne jsme hráli sportovní mini turnaj, kdy jsme se rozlosovali po družstvech (úplně jiná než ta naše klasická či smíšená) a hráli volejbal, přehazovanou, fotbálek a pálkovanou. Po obědě jsme si užili karneval. Některé masky byly standardní (stonožka z dek), jiné docela originální (fanoušci dvou fotbalových klubů po 50ti letech – měli jsme to i se scénkou). Před večeří vyhlásili vedoucí všechny možné soutěže včetně úklidu. Vzhledem k tomu, že výsledky u stanů byly docela těsné, udělili se hned 3 místa. Nejvíce bodů dostal nejstarší kluk. A pak že my kluci jsme bordeláři. Na začátku to vypadalo, že tábor bude pěkně dlouho, protože 14 dní je přeci strašně dlouhá doba. Uteklo to hrozně rychle. První dny jsme se jen tak rozkoukávali, pak začal ceteh, potom byl puťák, orienťák a je konec. Konec. On je to takový zvláštní konec. Říká se, že vždy když něco končí, tak zároveň něco nového začíná. Takhle to je i na našem táboře. Končí naše 14 denní „zlobení“ a zároveň začíná naše nové přátelství. Poznali jsme tady spoustu nových kamarádů, užili se legraci. Je pravda, že na některé věci člověk zapomene. Na druhou stranu je fakt, že něco od toho hezkého vám v hlavě zůstane. V našich „hlavičkách“ toho hezkého zůstane spousta. Byly okamžiky, kdy se nám stýskalo po mámě s tátou; byly chvíle, kdy se nám domů nechtělo a doufali jsme že tábor nikdy neskončí. Počasí nám přálo, pršelo v podstatě jenom dvakrát. Užili jsme si do sytosti sportu i zábavy. Měli jsme celotáborovou hru, našli jsme poklad. Je mi jasné, že tohle všechno musel někdo připravit. Můj velký dík (a myslím si, že nejen můj) patří všem vedoucím, praktikantům, zdravotníkům, osazenstvu kuchyně, prostě všem, kteří tenhle tábor připravují. Vím, že je to těžké nachystat a vymyslet tábor pro více než 100 dětí. Děkuji vám všem, že jste se o nás tak skvěle starali a slibuji vám jedno – za rok se tu s vámi sejdu zase.